Černovice, Ukrajina

Klinická stáž IFMSA

Jméno účastníka: Ester Klepárníková

Termín: červenec 2017

Příjezd

Před stáží bylo nutné zajistit si zprávu o negativním výsledku MRSA testu (výtěr z nosu a krku) a Mantoux test k vyloučení TBC. Dále bylo potřeba dodat kopii cestovního pojištění a pasu a v neposlední řadě potvrzení o studiu, průběhu studia a doporučující dopis, což ale velmi rychle a ochotně dodá studijní oddělení.

Kontaktní osoba se mi ozvala až poté, co jsem ji sama kontaktovala, protože se mi nedařilo zjistit klíčové informace o adrese oddělení, kde budu bydlet, kdy se mohu nastěhovat a podobně. Neuměla anglicky, takže jsem nakonec raději použila základy ruštiny a slovník a komunikovala s ní ukrajinsky.

Do Černovic jsem cestovala autem s rodinou přes Polsko. Jako osobní automobil jsme na hranicích strávili asi 4 hodiny, kontroly ale byly bez problémů.

Kontaktní osoba mi večer před tím, než jsme se měly setkat a měla mě dovést na místo, kde budu bydlet, napsala, že není v Černovicích a že mě vyzvedne někdo jiný. Dostala jsem tedy kontakt na LEO, která bohužel ani nebrala telefon, ani neodepisovala. Ráno naštěstí přijela asi jen 15 minut po domluveném čase a do bytu mě zavedla.

Cestou zpět jsem se svezla autobusem firmy Regabus, která staví přímo v Olomouci a nikde se nepřesedalo, autobus byl luxusní, každý měl vlastní LCD obrazovku s nabídkou filmů, hudby a mluveného slova. Cesta měla trvat 17 hodin, nakonec se čekáním na hranicích (nyní 5 hodin, zevrubná kontrola všech zavazadel, opakované kontroly dokladů, některým cestujícím nebylo umožněno pokračovat) protáhla na hodin 20.

Ubytování

Bydleli jsme spolu s mexickou studentkou jako jediné dvě účastnice pobytu v osmém patře v podstatě moderního paneláku s velmi nemoderním okolím a mnoha toulavými psy. Byt byl vskutku nadstandardní, s pračkou, vanou, troubou, jenom se nedaly zavřít ani jedny dveře, takže jsme zavíraly kanystry s vodou. Hned první večer, asi o půlnoci, na nás přišla kontrola tří dost velkých mužů, kteří samozřejmě neuměli anglicky ani slovo, jako ostatně nikdo na Ukrajině. Pochopily jsme však, že chtěli vědět, kolik nás na bytě je a nakonec odešli. Další nepříjemností byla přítomnost blech, které jsme ale v celkem krátkém čase zvládly samy zlikvidovat.  

Teplé jídlo jsme za celý pobyt dostali 4x. Když jsme se druhý týden začaly dožadovat informace o tom, v jakém režimu budeme jídlo dostávat, LEO nám odpověděla, že ve smlouvě máme napsáno, že nesmíme dostat „pocket money“, pouze již hotové jídlo a že nás tedy vezme nakoupit a vařit si máme samy. Nakonec nedošlo ani na to a jednoho dne o půl jedné v noci nám dovezla dvě nákupní tašky s náhodnými potravinami, jako bylo 3.2 kg párků, 3 litry tekutého jogurtu, čokoládové máslo a pomazánka z lilku. Poté odjela někam na valnou hromadu WHO a tím bylo naše stravování vyřešeno.  

Nakupovat jsme chodily do všelijakých místních krámků, zvaných „produkty“. Ceny byly v podstatě stejné jako u nás, chléb a alkohol byl levnější.

Cestovali jsme nejčastěji maršutkou. Náš byt byl od mojí kliniky vzdálen asi 6 km. Ranní jízda trvala 30 minut, miniautobus byl přeplněný k prasknutí, nedalo se ani moc dýchat, ani hýbat. Večer jsem raději chodila domů pěšky. Doprava byla levná, jedna jízda stála 4 hřivny, tedy necelé 4 koruny, i meziměstské autobusy a vlaky byly nenáročné na finance.

Ukrajinci jsou chladní a odtažití, ale nikdy neodmítnou pomoc a když se naučíte jazyk, získáte si rychle jejich přízeň, jsou báječní hostitelé a určitě si tu dokážete najít opravdové přátele, kteří se zaslouží o to, aby byl Váš pobyt nezapomenutelný.

Stáž

První den na mé klinice byl trochu šok, protože jsem zjistila, že navzdory slibům můj tutor neumí anglicky, stejně jako nikdo jiný na oddělení. LEO ale se mnou zašla na kliniku, představila mě a můj lékař se mě bez problémů ujal. Personál byl na mě velmi milý a měl se mnou velkou trpělivost, protože jsem prvních pár dní vážně skoro nerozuměla.

S postupem času jsem se naučila jazyk na obstojné úrovni, dokázala jsem například popsat, co vidím v hysteroskopu, domluvit se s pacientkami, sama si zařídit návštěvu jiné části kliniky, takže se i samotná praxe stala mnohem zajímavější.

Denně jsem byla na oddělení od 9.00 do 17.00, někdy i déle. Účastnila jsem se každodenní vizity, příjmů pacientek, vyšetření, malých výkonů, operací a porodů. Myslela jsem, že budu moci hodně pracovat sama, ale na Ukrajině je jiná praxe a samostatně nepracují ani mladí lékaři. I tak ale myslím, že jsem se mnoho naučila, hlavně jak si poradit bez nástrojů a zobrazovacích metod, ultrazvuk totiž neměli ani na gynekologickém, ani na porodním oddělení. V nemocnici mě to i díky přátelskému personálu zkrátka bavilo.

Město

Černovice jsou nádherné, nejkrásnější je bezesporu ulice Olhy Kobyljanske, ve které ještě dýchá atmosféra Rakouska – Uherska. Na malebné uličky se ale směrem od centra začínají lepit pozůstatky Sovětského svazu, rozpadlé, vybydlené paneláky na které pak navazuje ohromné množství novostaveb a luxusní čtvrti plné malých zámečků, protože čím honosnější domek máte, tím vyšší máte společenský status a na ten si Ukrajinci hodně potrpí.

Okrajem Černovic protéká řeka Prut, kam se místní chodí koupat, zajít si můžete do filharmonie, mnoha kostelů, například „opilého kostela“ svatého Mikuláše nebo Arménské katedrály, která je stejně, jako dominanta města – Černovická univerzita, dílem českého architekta Jana Hlávky. Za návštěvu stojí i místní Centrální park s lunaparkem, Muzeum umění nebo skanzen.

Cestování

Pro všechny studenty pobývající v červenci na Ukrajině byly připraveny společné výlety do Oděsy a Karpat, kterých se ale účastnila jen moje mexická spolubydlící. Já se rozhodla cestovat po okolí, navštívit muzeum kraslic v Kolomyii, které je samotné ve tvaru obřího velikonočního vajíčka, prozkoumávat Černovice a vylézt nejvyšší ukrajinskou horu – Hoverlu, což byl neskutečný zážitek, jak stran krásy přírody, tak i sociologie – stala se teď v době války jakýmsi poutním místem. 

Certifikát a jiné dokumenty

Žádné dokumenty, kromě již zmíněných nebyly požadovány, na porodním oddělením po mně ale chtěli mezinárodní očkovací průkaz. Potvrzení certifikátu získal student za docházku.

Celkové zhodnocení

Celkový dojem kazila laxnost místní LEO, která se o nás zkrátka nestarala a myslím, že na své pozici nemá co dělat. Na Ukrajině ale nefungují férové podmínky, všechno řeší úplatky a společenské postavení Vašich rodičů, na stáž třeba smí vyjet jen děti učitelů univerzity nebo jinak významných občanů. Byla jsem ráda, že jsme si našli dobré přátele, kteří se o nás starali, vzali nás i k sobě domů a zajistili nám bohatý program.

Velmi silně na mě dolehla válečná atmosféra. Ačkoliv jsou Černovice na druhé straně státu, všude byly k vidění fotografie mladíků, kteří padli v boji. Stres matek, které mají sedmnáctileté syny a budí se s myšlenkou na to, aby dnešek nebyl dnem, kdy je povolají, se nedá popsat slovy, ale dá se velmi silně cítit, stejně jako hrůza v očích těch, kteří právě narukovali a odjíždí do válečné zóny. Poprvé pro mě nabylo slovo „svoboda“ opravdový a velmi silný význam. Ještě nikdy jsem necítila takový vděk za to, že žiji ve svobodném Česku, kde jsou nemocnice přístrojově i personálně nadstandardně vybaveny a kde není do očí bijící chudoba. Vřele doporučuji tuto stáž všem, kteří by rádi vyjeli do světa s nějakou humanitární organizací, protože tu mohou zjistit, zda jsou dostatečně silní na to, aby dokázali unést tak veliký žal, hrůzu a bolest ostatních lidí.