Busan, Jižní Korea

Klinická stáž IFMSA

Jméno účastníka: Kryštof Kantor

Termín: červen 2015

Před stáží

Komunikace s kontaktní osobou probíhala bez problému. Do Koreje nebyly vyžadovány žádné zvláštní dokumenty, jen potvrzení o studiu, potvrzení o zdravotním pojištění, kopie očkovacího průkazu.

Doprava

Letadlem Praha – Istanbul – Soul (15 hodin, cena zpáteční asi 12 000 Kč s Turkish Airlines), potom autobusem do Busanu (asi 5 hodin, cena ~900 Kč). Vlaky jsou několikanásobně dražší, ale pohodlnější a rychlejší (2,5 hodiny). Podle instrukcí jsem metrem dojel na místo kde na mne čekala kontaktní osoba. Ne všechny mobilní telefony jsou kompatibilní s korejskou sítí, ale skoro všude je free WiFi.

Pobyt

Ubytovaný jsem byl na studentských „kolejích“ - čtyřpokojový byt s vlastní kuchyní, dvěma koupelnami a studovnou. Byt jsem sdílel s jedním korejcem který mluvil anglicky jenom málo, ale byl hodný a snažil se. Měl jsem vlastní pokoj a moc jsem ho nevídal, protože se pořád učil nebo hrál na počítači. Vzdálenost z bydlení do nemocnice asi 5-10 minut pěšky. Do kopce.

Busan je město mezi horama u moře s ~ 4 miliony obyvatel, druhé největší po Soulu. Doprava po městě hlavně metrem a autobusem (jízdenky do 40 korun). Ve městě jsou nejslavnější korejské pláže. V létě je dost teplo a v červenci často prší.

Během stáže jsem měl k dispozici kapesné od místní univerzity, dostačující na cokoliv. Navíc poukazy na jedno jídlo denně v nemocniční kantýně a často jsem měl oběd nebo večeři s lékaři. Jídlo i nápoje bylo obvykle o něco dražší než u nás. Ke všemu se jí rýže, strava bývá hodně ostrá, hodně se jí vepřové maso, syrové ryby, zelenina.

Stáž

Byl jsem 4 týdny na neurologickém oddělení v Busan Paik Hospital. Oddělení bylo zaměřeno na cévní mozkové příhody. Lékaři měli dobrou slovní zásobu, protože používají často anglické studijní materiály, ale měli problémy s verbální komunikací. Často to bylo poměrně vyčerpávající a docházelo k nedorozuměním. Přednosta a někteří studenti mluvili velmi dobře.

Pracovní doba lékařů je od 7:30 do 18:00. Většinou, ale ne striktně, jsem zůstával v nemocnici po stejnou dobu. Ráno jsem se zúčastnil na sedánku, kde doktoři referovali pacienty, podrobně se rozebíraly MR snímky. Postupně se snažili komunikovat i v angličtině. Přednosta se mne často ptal (na věci o kterých jsem nic nevěděl) a snažil se mi kdeco vysvětlovat a dával mi úkoly abych si nastudoval problematiku. Potom jsem se zúčastnil vizity a měl jsem čas si sám něco číst, k dispozici mnoho učebnic a přístupy do databáz. Odpoledne jsem míval soukromé lekce od neurologů. Dále jsem se zúčastňoval (i prakticky) USG vyšetření (karotidy a transkraniální dopplerovské vyšetřeni) a radiointervenčních výkonů (podle příležitosti - asi 4x).

Lékaři měli velmi dobrý přístup k studentům, většinou učili v malých skupinách. Jelikož v Koreji stáže zatím nejsou obvyklé a cizinců je tam velmi málo (byl jsem první zahraniční student na oddělení a asi čtvrtý v nemocnici za celou historii), všichni se mi věnovali s maximálním úsilím. Ale i tak kvůli jazykové bariéře jsem neměl tak plný program a mohl jsem si sám vybírat co jsem chtěl. Snažili se mne učit i metody fyzikálního vyšetření (specifické pro neurologii). Jeden z tragikomických příběhů mé stáže je jak po mně hned první den chtěli ať zhodnotím dysartrii u korejského pacienta. Pak už tento požadavek nikdy nevznesli.

Program

Jelikož jsem byl na stáži v červnu a v Koreji opravdu ještě stáže nejsou moc obvyklé, byl jsem v Busanu sám. Měl jsem asi 7 kontaktních osob, z nichž některé jsem ani nepotkal. Také se mi věnovali studenti kteří měli zrovna praxi na neurologii se mnou a další. Všichni si chtěli povídat. Sekretářka se mi pokoušela den co den pomocí google translatoru vysvětlit principy křesťanství (bylo to celkem milé). Začala se prý kvůli tomu i učit anglicky (to ještě víc). Přes víkendy jsem chodil na výlety sám i s korejskými spolužáky. S lekaři jsem byl na baseballu a párkrát na karaoke (musel jsem dokonce i zpívat). Alkohol je součástí jejich kultury skoro stejně jako u nás, i když zvyky i dávkování se mírně liší (ale ne zase tak moc jak by člověk očekával).

V červenci a srpnu probíhají v Busanu a Soulu víkendové programy pro všechny stážisty z celé Koreje (nezúčastnil jsem se). Po skončení stáže jsem cestoval s kamarádkou ještě 10 dnů. Způsobovali jsme rozruch v menších městech, trávili noci v buddhistických klášterech a dny na horách a ve městech. Je co vidět, i když místní o tom nemívají přehled.

Celkové hodnocení

Korejci (zvlášť mimo Soul) jsou velmi milí a Evropa je dost oblíbená. Cizinců je tam údajně méně než 1% a většina z bělochů jsou američtí učitelé angličtiny. Celkově má jejich zdravotní systém asi blíž k USA. Já byl asi jediný cizinec v mojí čtvrti, 40 dní jsem se cítil být opravdu vyjímečný, (ačkoliv mne to hodně unavovalo, nezvyk). Ale pak se mi ani nechtělo zpátky domů kde jsem jen obyčejný a průměrný a tak. Bez srandy, tahleta Korea je podle mého názoru jedna z nejbezpečnějších krajin na světě (neplést s tou vedle). Náklady na život jsou vyšší než u nás, ale díky kapesnému jsem neutratil tolik peněz jak jsem počítal a dá se tam vyžít levněji než v krajinách západní Evropy. Technologicky byla nemocnice lépe vybavená než naše FN a lékaři byli velmi usilovní. I běžný život je velmi odlišný, ale ne šokující. Nepochopíte to dokud tam nepojedete. Hodně štěstí.

krystof.kantor@gmail.com