Samara, Ruská federace

Klinická stáž IFMSA

Jméno účastníka: Eva Mnacakanová

Termín: srpen 2015

Příprava na stáž
Před stáží bylo nezbytné podstoupit požadované lékařské testování (např. na MRSA, TBC, HIV, hep B) a zaslat žádost o pozvání do Ruské federace. I když jsem už v lednu věděla, že pojedu do Samary, zvací dopis pro vyřízení víza přišel necelé 4 týdny před odjezdem, kdy už jsem začínala být nervózní, jestli se vše podaří včas zajistit (vízum, letenky – nechtěla jsem je kupovat bez vydaného víza). Pobočka IFMSA v Samaře měla veškeré podklady k vízu už od ledna, ale až v průběhu června kontaktovala některé studenty s tím, že zaslali nevhodné fotografie na vízum (přitom dokumenty byly nahrané v systému už 5 měsíců) a musí poslat správné. Tím se celý proces vyřizování protáhl, protože podklady na ministerstvo se posílaly, až byly od všech studentů kompletní. Vízum jsem si zajišťovala v Brně na ruském Vízovém centru VHS a vyřízení trvalo 8 dní, cena byla 2.830 Kč. Z Prahy do Samary nejsou přímé lety, proto jsem letěla přes Moskvu (Šeremetěvo) a zpátky přes Petrohrad.  Letenky (Aeroflot) mě kvůli pozdnímu nákupu vyšly na 17 000 Kč.
Před odletem jsem byla v kontaktu se samarskou IFMSA, velmi ochotně nám odpovídali na dotazy, na letiště pro každého z nás přijeli.

Ubytování a doprava
Ubytování bylo pro nás trochu šok. Sice nám místní studenti řekli, že naše koleje jsou nejlepší z celého města, ale se šváby v koupelně jsme nepočítali. Stejně tak jsme měli problémy první týden se spaním, protože postele jsou plechové a matrace velice nízká, ale i když si někteří vyžádali více matrací, valný rozdíl to nebyl. Po našem příjezdu bylo vidět, že se na buňce dlouho neuklízelo. Po prvním týdnu jsme zjistili, že na kolejích jsou opravená jen 2 patra a ta jsou vyhrazena pro zahraniční studenty, takže tam během roku nikdo moc nebydlí. Na druhou stranu ale byl v pokoji nový nábytek (kromě postelí) a kuchyňky byly dobře vybavené. Určitě je vhodné si přibalit s sebou přípravek proti komárům (ideálně ten, co se dává v noci do zásuvky). V postelích měli někteří blechy, ale stačilo matrace a peřiny vystříkat repelentem, což pomohlo, takže doporučuji vzít si s sebou i ten. 
Po příjezdu nám bylo řečeno, že bez doprovodu ruských studentů (kteří museli být napsaní na seznamu na vrátnici) nesmíme opustit budovu kolejí. Každé ráno nás kontaktní osoby vyzvedly, strávily s námi celé dopoledne v nemocnici, šly s námi do kantýny a poté nás přivedly zpátky. Moje nemocnice byla asi 10 minut pěšky od kolejí, proto mi přišlo zbytečné, že nás celý měsíc studenti museli vyzvedávat, ale nic se s tím nedalo dělat. Pokud jsme chtěli jít nakoupit nebo se jen projít po městě, museli jsme požádat někoho z IFMSA, aby nás doprovodil. Naštěstí se to po 2 týdnech neustálého stěžování změnilo a mohli jsme chodit ven sami (a to i večer). Koleje byly od 1:00 do 6:00 uzavřeny, takže kdo nestihl návrat včas, měl smůlu a musel čekat až do rána.
Obědy jsme měli zaplacené v nemocniční kantýně, kde jsme si mohli vybrat z asi 6 jídel, která se po pár dnech odměňovala. Výhodou bylo, že jsme si mohli vzít tolik jídla, kolik jsme chtěli, takže si někteří brali s sebou jídlo i na koleje na večeři.
Co se dopravy týče, převážně nás všude vozili studenti svými auty nebo se jezdilo taxíky. Do nemocnice jsem chodila pěšky, ti, co měli nemocnice dále, měli zařízený odvoz každý den. V Samaře je metro, trolejbusy, tramvaje a autobusy (maršrutky). Jedna cesta (všemi dopravními prostředky) stojí 23 rublů a je časově neomezená (ale ne přestupní). Je možné si za 75 rublů koupit transportní kartu, na tu si vložit peníze a platit tímto způsobem (potom je cena jedné cesty 11 rublů). V každém MHD je „konduktor“, který prodává jízdenky, proto není potřeba je shánět dopředu.

Stáž

Před odjezdem na stáž mi bylo přiděleno oddělení kardiologie, které jsem chtěla, ale toto oddělení ve skutečnosti v mé nemocnici neexistovalo, proto jsem s dalšími dvěma studenty byla na oddělení diagnosticko-terapeutickém. Byli tam pacienti s TBC, pneumoniemi, HIV, astmatem nebo hypertenzí. Bohužel nikdo z doktorů neuměl anglicky a ani nás k ničemu nepustili (mohli jsme pouze měřit tlak a poslouchat hrudník). Často také nebylo co dělat a my jsme seděli celé dopoledne na pohovce v pokoji lékařů. Po týdnu jsem proto požádala o přeložení na oddělení radiologie, což mi bylo sice umožněno, ovšem první den jsem musela absolvovat s lékařem, který až potom rozhodl, zda můžu zůstat nebo ne.  Zbytek stáže jsem strávila na ultrazvukovém pracovišti (mohla jsem si vybrat mezi rentgenem a ultrazvukem), kde byla velice milá a ochotná doktorka, která uměla anglicky a vše mi neustále vysvětlovala. Brala mě s sebou i na zákroky na jiná pracoviště, takže jsem asistovala u biopsií ledvin, zátěžových testů nebo jícnové echokardiografie. Bylo to velice zajímavé a přínosné. Jeden den jsem strávila i v onkologické nemocnici, kde byly MRI a CT přístroje – mohla jsem i porovnat jednu z nejlepších nemocnic v okolí s „fakultní nemocnicí“, kde jsem měla praxi (rozdíl to byl markantní).
Bohužel jsem neměla čas navštívit operační sály – většina studentů byla na chirurgii a jejich zážitky byly těžko uvěřitelné.
Co mě překvapilo, byl přístup lékařů k pacientům s HIV a TBC. Žádné rukavice (jsou prý moc drahé), žádné roušky. TBC je obecně v Rusku velkým problémem, proto se musí každý občan federace jednou za rok dostavit na rentgenové vyšetření.

Město
Samara je administrativní centrum Samarské oblasti (Rusko se dělí na 12 republik + 23 oblastí). Je to 6. největší město Ruska, počet obyvatel je 1,1 milionů. Do roku 1991 patřila Samara mezi tzv. uzavřená města, kam byl omezený přístup (pro vstup bylo potřeba zvláštní povolení od vlády a bezpečnostní prověrka; dnes je v Rusku 44 uzavřených měst). A je to poznat. Ve městě v podstatě nenarazíte na turisty, památek a zajímavých míst je tu taky pomálu. Kdykoliv jsme mluvili anglicky, všichni se za námi ohlíželi, někteří to i komentovali.
V Samaře se vyrábí rakety Sojuz a je zde samarské kosmické muzeum (před kterým je i skutečná raketa), které stojí za návštěvu. Městem protéká Volha, kterou lemují pláže a podél nábřeží jsou nádherné parky. Parky jsou rozesety po celém městě a všechny jsou udržované, plné květin a okrasných keřů.
Určitě doporučuji plavbu po Volze a návštěvu pivovaru Zhigulevskoye.
Co se týče cen, tak ty jsou víceméně stejné jako v Česku, většinou spíše levnější. Jelikož v Rusku voda z kohoutku není pitná, je potřeba si kupovat balenou vodu (2l stojí kolem 45 rublů, tj. 16 korun) – doporučila bych ale koupit si 5l vodu a potom si do lahve kupovat vodu na speciálních místech, která najdete po celé Samaře. V nich stojí litr vody 3 ruble.

Social program
Social program neměl jedinou chybičku! Na každý den jsme měli něco naplánované, většinou to bylo více aktivit, takže jsme si mohli vybrat.
Den po příjezdu pro nás Rusové uspořádali „Russian welcome party“, na kterou připravili ruská jídla a sladkosti. Bylo to poprvé, co jsme se všichni potkali (bylo nás tam 22), proto to byl výborný nápad, jak se poznat. Na rozdíl od mé loňské stáže v ruské Kazani, kde nás bylo 5 Čechů, jsem byla v Samaře z Česka jediná. Z ostatních národností tu byli Turci, Maročané, Bulhaři, Italové, Slovenka, Srbka, Slovinka a Rumunka.
Samozřejmě nesměla chybět „national food and drink party“, na kterou jsme měli pronajatý dům nedaleko Samary s vnitřním bazénem. Dále jsme o víkendu navštívili vesnici Širajevo, která je asi 2 hodiny cesty lodí od Samary. Konal se tam festival třešňových koláčů, ale žádný třešňový koláč tam nikde nebyl. Stálo tam pár stánků, kde prodávali suvenýry a mohli jsme zhlédnout ukázky ruských tanců.
Během týdne jsme chodili na pláž, po památkách ve městě, do parků a večer do barů. Tady bych jen upozornila, že do ruských klubů je potřeba mít dress code – šaty a boty na podpatku, jinak je zákaz vstupu.
Na konci stáže většina z nás nejela přímo domů, ale využila možnosti navštívit Petrohrad nebo Moskvu. Já strávila týden v Petrohradu, který velice doporučuji!


Celkově stáž doporučuji. Je ale potřeba počítat s tím, že nemusí vyjít z důvodu pozdního zaslání zvacího dopisu pro vízové centrum (loni takto nevyjela do Ruska studentka z Prahy, protože dopis přišel příliš pozdě) – já měla podobný zážitek i z mé loňské stáže v Rusku v Kazani, kdy jsem dopis dostala těsně před cestou. Určitě je dobré mít alespoň základní znalost ruštiny, protože v Rusku se nikde anglicky nedomluvíte (ani na letišti), většina doktorů anglicky rovněž neumí (naštěstí je ruština podobná češtině, takže se po několika dnech dá základům rozumět). Navzdory ubytování, na které jsme si časem zvykli a nesmyslnému zákazu vycházení, nemůžu stáži v Samaře nic vytknout. Co se týče stáže v nemocnici, je dobré si vybrat spíše chirurgické obory než internu a počítat s tím, že se s hygienou moc nepářou. Velice vydařený byl social program, který byl připraven na každý den, a který neměl chybu!