Štětín, Polsko

Vědecká stáž IFMSA

Jméno účastníka: Renáta Jarošková

Termín: červenec 2012

Kdo by chtěl na stáž do Polska? Asi nikdo po tom nijak závratně netouží… Ovšem u mě se to ukázalo jako skvělá volba a musím říct, že jsem tam zažila jedny z mých nejlepších prázdnin v životě.

Cesta tam byla… no, nic moc. Jela jsem nejdřív vlakem z Ostravy do Katowic a pak dál na severozápad do Štětína. Ikdyž jsem měla místenku, a jela jsem přes noc, cestoval se mnou nějaký polský děda a hrozně si chtěl povídat a evidentně mu bylo úplně ukradené, že mu nerozumím ani slovo. Dohromady mi cesta zabrala 13 hodin, ale dalo se to vydržet. Lístek vyšel na baťovských devět stovek.

Do Štětína jsem dorazila jako jedna z prvních v neděli brzo ráno. Vyzvedl mě LEO a byl moc milý, povídal si se mnou, ukázal mi pokoj i město trochu a nechal mě si odpočinout. Ubytování bylo luxusní! Kéž bych tady bydlela na takových kolejích! Měla jsem prostorný pokoj sama pro sebe, vedlejší pokoj pro dva byl první skoro dva týdny prázdný, potom mi přidělili spolubydlící Maďarky. Buňka měla vlastní minikuchyňku, toaletu a koupelnu.

Původně jsem jela na projekt na chirurgii, ale jak jsem dorazila, sdělili mi, že byl zrušený. Trochu šok a musím tedy tuhle neinformovanost polské IFMSA vytknout. Nakonec to ale vůbec nevadilo. První den jsem měla volno a druhý den za mnou přišla LORE Natalka, jestli by mi nevadil projekt na neonatologii s tím, že tam můžu jít už ten den, a že by většinou chodila se mnou, protože potřebovala taky odchodit nějakou svou povinnou praxi. Přímo na vědeckém projektu jsme pracovaly zřídkakdy, většinu času jsme strávily na sále, vyšetřováním novorozenců nebo diskuzí o všem možném – novinkách v neonatologii a pediatrii počínaje, etickémi spory a finančním stavem zdravotnictví konče. Ikdyž jsem měla ze začátku z těch malých stvoření respekt a po každé, když jsem se jich dotkla, jsem se jenom modlila, ať jim nic neudělám a ať nekřičí, přirostlo mi celé oddělení k srdci a poslední den jsem se pár slzičkám neubránila…

Z mého supervizora jsem byla vyloženě nadšená. Profesor Rudnicki byl velmi otevřený, snažil se nám ukázat a vysvětlit co nejvíce věcí, dokonce nás jednou pozval k sobě domů na večeři. Angličtinu měl výbornou, ale často se mne ptával, jak se nějaké slovo řekne v češtině. Čeština Polákům obecně přijde vtipná, což zase bavilo mě. Profesor hrál a zpíval v kapele, a když jsme chodívaly k němu do pokoje na kávu, pouštěl nám svoje písničky. A měl slabost pro Dobrého vojáka Švejka, kterého měl několik výtisků i v originále. Cesta z kolejí do nemocnice mi zabrala asi 8 minut pěšky.

V červenci nás bylo ve Štětíně kolem 15 studentů a byli jsme výborná parta. Poláci pro nás vymýšleli různé volnočasové aktivity, takže jsme neměli vůbec čas se nudit. Byla jsem na víkendovém výletě v Gdaňsku, což je opravdu krásné přímořské město a v Berlíně, ale to jsme si zorganizovali sami.

Stravování jsme měli zařízené pouze obědy ve všední dny v blízké restauraci. Jídlo bylo dobré, jen byl problém se dorozumět s obsluhou, takže jste pořádně nikdy nevěděli, co jste si to vlastně objednali – každodenní překvapení! Často jsme se ale domluvili a vařili jsme si večeři společně, kdy se večeře zvolna přehoupla v párty do pozdních nočních hodin...

Stáž jsem si moc užila, poznala super lidi, jak z „Polske“ tak ostatní studenty z celého světa. Po těch lidech se mi tolik stýská! Taky předpokládám, že zkušenosti z nemocnice se mi určitě budou ještě do budoucna hodit.

Co můžu za sebe ještě říct? - Určitě neváhejte a jeďte!!!