Řím, Itálie

Klinická stáž IFMSA

Jméno účastníka: Radka Kováčiková, Tereza Albínová

Termín: léto 2011

Cesta:

Pro cestu do Říma jsme zvolily leteckou dopravu, konkrétně jsme letěly se společností WizzAir nabízející letenky za velmi slušnou cenu- se všemi poplatky nás let vyšel něco málo přes 3000 Kč. Cesta proběhla bez problému a trvala asi 1h 40minut. První problém nastal na letišti Fiumicino, kde nás nikdo nečekal, i když jsme si výslovně požádaly o to, aby nás naše contact person vyzvedla na letišti. Ta nás vyzvedla po zdlouhavé cestě vlakem, během níž jsme musely přestupovat, na vlakové stanici nedaleko  naší budoucí ubytovny. A nestačily jsme se divit, když pro nás přijela svým autem…

Ubytování:

Ubytovna vypadala na první pohled velmi pěkně, při tom druhém pohledu nám zamrzl úsměv na tváři a myšlenky o nočním životě v Římě se nám rychle rozplynuly… Zpoza dveří se zjevila jeptiška, zpoza stromu vykoukla socha Panny Marie… Do ruky jsme dostaly A4 pravidel, nad kterými jsme jen kroutily hlavou.  Jen tak pro představu: během týdne jsme musely být na ubytovně do 23h, v pátek do 24h, v sobotu do 1h. Pokud jsme chtěly zůstat venku déle než do 1h, musely jsme zůstat přes noc venku a čekat do 7h ráno (párkrát se tedy stalo, že jsme spaly na zastávce metra), aby nám některá z jeptišek otevřela. O takovém „plánu“ ale musely předem vědět. Když jsme jednou svůj pozdní příchod neohlásily, jeptiška na nás podala stížnost a chtěla nás poslat domů! Další z pravidel byl zákaz šíření drog a pornografických časopisů, neválet se ve spodním prádle, abychom zachovaly dekorum, nerušit noční klid po 23h atd.

Ubytované jsme byly každá ve svém pokoji s 1 skříní, postelí, stolem a umyvadlem. Sociální zařízení bylo na chodbě. Vše bylo udržováno v čistotě, každý den tam uklízeli. Na této ubytovně jsme bydlely ale pouze 4 holky z celkového počtu asi 18 lidí, kteří byli s námi na stáži. Zbytek bydlel jinde, v různých ubytovnách, takže jsme byli „rozházeni“ do několika ubytoven. A pro naše překvapení byli holky a kluci separovaní, aby nebyli spolu na ubytovnách. Takže jsme se setkávali jenom v nemocnici nebo ve městě. Docela nám vadilo, že nebydlíme všichni pospolu, protože setkat se s takovou početnou skupinou v konkrétní čas bylo nemožné. Proto se stávalo, že jsme na někoho čekali i hodinu, než dorazil… Upřímně, pokud bychom tyto podmínky znali předem, na žádnou stáž bychom ani nejely. I když se jedná o stáž v nemocnici, přece jen člověk očekává i nějaký noční společenský život, zábavu…a ne vězení.

Nemocnice:

Radka: Byla jsem přidělena na emergency department v Policlinico  Universitario  Agustino Gemelli. Tahle nemocnice patří mezi prestižnější nemocnice v Římě, no mně to tak moc nepřišlo. Emergency je rozdělená na pediatrii, general medicine, ortopedii, chirurgii, gynekologii a lůžkové oddělení, takže jsme to střídali a zúčastňovali se na vizitách a vyšetřovaní pacientů. Co se týče komunikace, anglicky to celkem šlo, ale co se týče věnování se studentům, tam to docela vázlo. Někteří se nám snažili věnovat, ale od některých jsme slyšeli 3 věty za 4 hodiny. Prakticky jsme se dostali POUZE k auskultaci a palpitaci. Avšak byla jsem překvapena z chování a zvláštních praktik doktorů.

Tereza:Oddělení chirurgie jsem si vybrala záměrně. Chtěla jsem vidět a naivně jsem i doufala, že bych snad mohla asistovat při operacích…Možná mi to nebudete věřit, ale za ten měsíc jsem NEVIDĚLA ŽÁDNOU OPERACI. První týden byl problém půjčit nám zelené oblečení na sál. No prostě byrokratický zásek. Občas nám pak zapomněli říct, že nějaká operace je nebo pokud už nám o nějaké řekli, tak samozřejmě nezačala třeba v 10h ale až ve 14h…no a když pořád na někoho čekáte, aby vám dal něco na práci, a čekáte třeba hodinu, opravdu jsem postupně ztratila chuť čekat na cokoli.  Jednou jsme čekali na amputaci DK asi 2h, aby nám nakonec řekli, že pacienta dneska operovat nemůžou, protože zjistili (pacient tam už ležel týden!), že má pacient kardiostimulátor a nemůže být v celkové anestezii. Pozvali si na konzultaci neurologa na epidural, ale ten na ni přišel až za pár dní! Celkově na mě nemocnice nepůsobila tak prestižně, jak se o ní říká a jak o ní místní lékaři mluví. Všímala jsem si detailů a některé mě docela zaskočily. Jako třeba to, že se pytlík s močí od katetru válel vedle postele na zemi a kdokoli na něj mohl šlápnout (žádné háčky na zavěšená jako u nás), dále pak místo škrtidla při odběru krve požívají gumové hadičky…sestry chodí většinou v teniskách (v celku to pak vypadá docela blbě, když je sestra oblečená v bílém a k tomu má barevné tenisky…), celkové vybavení pokojů není rozhodně lepší než u nás…co se týče přístupu lékařů odpovídá mentalitě Italů…žádný stres, na všechno mají plno času…ráno začínají kolem půl deváté a kolem desáté jdou na kafe...na obědě jsou kolem hodiny…a tak nějak ten den nechají plynout.

Město:

Podobně jako v příspěvku ze Sicílie, i v Římě platí heslo: chodit pěšky a čekat.  Sice se vyplatí koupit si měsíční jízdenku za 30 euro, která platí na autobus, metro a vlak, ale připravte se, že jízdní řád tam moc neznají. Takže jenom čekáte, jestli něco pojede nebo ne…Řím je velké město, takže pokud se chcete kamkoliv dostat, počítejte i s hodinou čekání na autobus a hodinou cesty (jestli teda nebydlíte zrovna v samotném centru Říma). Do cíle, ať už je to kamkoliv v Římě, se většinou nedostanete bez přestupů. Počítejte minimálně alespoň s jedním. Počasí jsme měli celé září krásné s teplotou 27°-33°.

Stravování:

Co se jídla týče, měli jsme italskou IFMSA zaplacené obědy od pondělí do pátku, snídaně a večeře plus jídlo přes víkend jsme si museli platit ze svého sami, protože jsme od nich kapesné nedostali. Potraviny v obchodech jsou 2x a někdy i 3x dražší než v ČR.

Sociální program:

Musíme říct, že italská IFMSA se o nás zrovna moc nezajímala. Naší contact person jsme viděli dvakrát.  Žádný program nám neuspořádala. Bylo by třeba fajn, kdyby nám ukázali centrum nebo alespoň nám pomohli porozumět místní hromadné dopravě, protože je celkem složité se vůbec někam dostat. Jejich argument, že v září mají zkoušky a nemají na nás čas, nás docela zaskočil. Proč teda pořádají stáž v září, když se nám nemůžou věnovat? Jediná jejich akce, kterou uspořádali, byla večeře v pizzerii, kde kromě nás zahraničních studentů byla stejně ¾ lékařů a snad pouze 3 italští medici z IFMSA. Certifikát, který nám na konci dali, nás rozesmál, protože byl naprosto prázdný. Ani podpis toho italského koordinátora tam nebyl. Tak jsme si certifikát museli všichni vyplnit vlastní rukou a sehnat potřebné podpisy a razítka sami. Nás to akorát utvrdilo v tom, že jsme jim spíše na obtíž a jsou vlastně rádi, že jsme už všichni odjeli.

Závěr:

Na závěr bychom  chtěli říct, že nás  stáž docela zklamala. Očekávaly jsem mnohem víc, přívětivější přístup ze strany italské IFMSA, jiné ubytování… I když se tady sešla dobrá skupina lidí opravdu ze všech koutů světa (Mexiko, Tenerife, Polsko, Tatarstan, Bulhasko, Rumunsko, Izrael…) a i když jsme si pořádali výlety a různé akce, pořád nám tato stáž dává dohromady negativní celek…