Semarang, Indonésie
Klinická stáž IFMSA/ CIMSA
Jméno účastníka: Natalie Lenčová
Termín: srpen 2011
Cesta:
Letenky jsem si kupovala od společnosti Lufthansa, na začátku dubna, ceny kolísají každý den, slečna, co se mnou letěla z Brna z LF sehnala kolem 18000 Kč, já měla za 21000 Kč (kupovanou za dva dny poté). Mezinárodní lety létají do Jakarty, do cílového města doporučuji některou z místních leteckých společností, jsou levnější než mezinárodní: www.lionair.co.id, www.sriwijayaair.co.id. Letěla jsem z Prahy, přestup byl ve Frankfurtu a Jakartě. Doporučuju nechat si na přestupy dostatek času, hlavně v Jakartě (minimálně přes 2 hodiny), kde není letiště „pod jednou střechou“ ale jsou to tři různé terminály, rozlišené podle leteckých společností. Samozřejmě, že doprava letištními shuttle busy mezi jednotlivými terminály je taková, že když se jim chce tak přijedou :-), žádné pevné jízdní řády. Takže mi samozřejmě uletělo poslední letadlo do Semarangu v den mého příletu a musela jsem strávit noc v Jakartě. Peníze za letenky místní společnosti nevracejí. Nebyl ovšem problém na druhý den sehnat novou. V Semarangu na letišti čekal můj LEO. Dopravil nás autem do místa ubytování.
Ubytování a organizace:
Mimo srpen se všichni studenti ubytovávali do homestayů, většinou rodiny studentů medicíny. Celý srpen byl v Indonésii Ramadán (na Jávě je vesměs většina obyvatel muslimského vyznání), takže rodiny nechtěly cizí studenty doma. Naše ubytování byl velký prázdný dům. Z venku všechny stavby v lepších čtvrtích vypadají jako paláce, ale uvnitř jsme neměly sprchu (místo toho káď s vodou a jedním hrníčkem na polívání, splachování záchodu a umývání rukou), ani splachující záchod , ani tekoucí vodu v umyvadle..ovšem je to tam zcela běžné. Nepoužívají toaletní papír, takže na začátek nezbytně vzít s sebou :-). Neměly jsme v domě přikrývky, polštáře, povlečení, deky, ručníky skříně, ledničku. Po příjezdu trošku šok, protože nám bylo sděleno, že budeme bydlet v rodinách a nikdo neříkal nic o povlečení atd.. Všechno hodně špinavé, takový ten všudypřítomný exotický hmyz v mračnech, hlavně velcí mravenci a velcí švábi v domě, úplně všude. Čtvrť byla jen s domy, žádné obchody, všichni mají jen auto či motorku, pěšky se tam nechodí, většinou tam nejsou ani chodníky. CIMSA nám nabídla řidiče, který nás každý den vozil do nemocnice a zpátky. Centrum Semarangu (kde se dalo koupit jídlo a toaletní papír a další potřeby) bylo velmi daleko, jinak než taxíkem se jet nedalo, cca 40 minut. Členové CIMSY byli přátelští milí, snažili se být i nápomocní, ze studentů jsme tam byly tři holky z Česka a jedna slečna z Polska.
Ceny a stravování, soc. program cestování:
Jí se na ulicích, sedí se na zemi, na koberečkách, vše neskutečně ostré. Jí se rýže a nudle, brambory normálně nedostanete, kuřecí, hovězí. Cena jídel na ulici kolem 20-30 Kč, v restauracích v moderních obchodních centrech (normálně se sedí na židlích :-)) kolem 50 kč s indonézskou či čínskou kuchyní, s evropskou od 80 Kč a více (měna je indonézská rupie, 10 000 indon. rupií je cca 20 Kč), ve velkých obchodních centrech jsou i pekárny, ale normální lidé snídají obědají i večeří teplá jídla. Tzn rýže s něčím.
Vše velmi levné, až neuvěřitelně, hlavně jídlo a oblečení, drahý toaletní papír :-)
kvůli ramadánu vesměs všechny restaurace přes den zavřené (i nemocniční jídelna s jídlem a pitím), v obchoďácích otevřeno, po setmění otevřeno všechno. Dostaly jsme od CIMSY kapesné 1500 kč (hodněkrát jsme si o kapesné musely říct, než jsme ho dostaly, ale tam je všechno styl don´t worry, každý říká yes yes a potom skutek utek, ale nemyslí to zle, jsou takovíJ)
Měly jsme jeden sociální program. Výlet do yoggakarty, univerzitního studenstkého města.
Jinak jsme si výlety organizovaly samy, rozhodně bylo kde, ovšem dál od Semarangu. V jeho okolí moc věcí k vidění není. Rozhodně doporučuju jet na Bali a zůstat tam déle na cestování.
Nemocnice:
Mé oddělení bylo general surgery. Mezi lékaři, místními a zahraničními studenty byla obrovská jazyková bariéra, jen jeden lékař ze 4 uměl poměrně dobře anglicky, jeden minimálně a 2 vůbec. Měli jsme výuku normálně se studenty, kteří zrovna byli na chirurgii. Z těch anglicky mluvila tak 1/5 a to ještě dost lámavě. Na normálním lůžkovém oddělení jsem každý týden absolvovala akorát velkou visitu cca 2 hodinovou v indonézštině, jinak jsem většinu času byla na emergency, nebo na chirurgických operacích, kde se moc nemluvilo. Tam to bylo perfektní. Doktoři i studenti byli milí, pokud rozuměli, tak s ochotou odpovídali na dotazy, šila jsem, asistovala u některých výkonů. Ke všemu mě volali, ať se jdu podívat. Chodily jsme normálně na semináře a cvičení, klasickou výuku, denně strávený čas v nemocnici cca 6-7 hodin.
MHD:
Neexistují jízdní řády, malé modré minibusy bez dveří jezdí občas, jak chtějí a kde chtějí, rozhodně ne všude. Musí se na ně mávat, jedna jízda kamkoli cca 4 kč.
Lidé:
Jsou to neuvěřitelně milí příjemní ochotní a přátelští lidé, na Jávě je velmi bezpečno. Chudí lidé na ulicích jsou ve velkém, ale nejsou nějak dotěrní, chodila jsem hodně sama a neměla jsem nikde problém. Je potřeba v obchodech na ulici s oblečením a podobnými věcmi (ne jídlo) dosti smlouvat, hlavně na výletech, kde jsou i turisti.
Celkové hodnocení:
Stáž byla neskutečně zajímavá, fascinovala mě jejich kultura, zvyky, dobrosrdečná povaha lidí a zároveň jejich neskutečně silné přesvědčení jejich víry, četně naprosto odlišného systému zdravotnictví, tropických a atypických chorob. Hodnotím ji moc kladně, každému trošku dobrodružněji založenému doporučuju sbalit batoh a vyrazit :-).
Dotazy, fotky, videa: Natalie.Lencova@seznam.cz