Španělsko patří v letních měsících mezi velmi oblíbené turistické destinace, a to nejen mezi studenty. Kromě slunných pláží nabízí i mnoho historických památek a typickou středomořskou přírodu. Ke všemu je to i země kulinářských zážitků a divoké zábavy končící pravidelně za úsvitu. Mentalita Španělů (pokud je lze takto souhrnně nazvat) je typicky jižanská, se všemi výhodami i neduhy z toho plynoucími. A není se čemu divit, v letních měsících bývá ve Španělsku takové horko, že by člověk nejraději jen polehával ve stínu a popíjel chlazené nápoje. Jižanskou laxností netrpí jen pracovní morálka, ale asi i jazyková vybavenost domorodců. Drtivá většina obyvatel je i přes svou nesmírnou ochotu (bohužel na rozdíl od nás) totiž angličtinou téměř nepoznamenaná (bohužel stejně jako u nás), a tak nezbývá, než se před cestou vybavit alespoň základními frázemi a slovíčky. Ovšem, jak už jsem řekl, obyvatelé velice přátelští a pohodoví - kdo by se taky v takovém horku ještě rozčiloval.

Pyrenejský poloostrov a Baleáry nabízí díky své rozloze poměrně velké množství míst, která stojí za to navštívit, a tak není snadné se napoprvé rozhodnout, kam se vypravit. Díky zkušenostem kamarádů jsem jako místo první volby uvedl Valencii, v čemž mi bylo i vyhověno. Nelitoval jsem, stáž v tak krásném a zajímavém městě, jako je Valencie, je čiré potěšení.

Valencie je s necelým milionem obyvatel třetí největší město Španělska a hlavní město stejnojmenného regionu. Město leží prakticky přímo na pobřeží Středozemního moře (místní tramvajová linka dokonce zajíždí doslova až na pláž). Městem protéká řeka Turia, která se v době sucha takřka ztrácí a připomíná spíše menší potok. Přesto v roce 1957 ale přinesla zničující povodně, kvůli kterým se místní obyvatelé rozhodli přemístit její tok mimo město a v původním korytě zřídit městský park Jardines de Turia (Zahrady Turie). Ten je dlouhý celých 8 km a na jeho dolním konci můžete nalézt futuristické stavby Centra umění a vědy (Cuidad de las artes y las ciencias), na druhém pak Bioparc, což je poněkud netradiční zoo, kde se zvířata prohánějí volně mezi návštěvníky. Park obklopuje dosti rozsáhlé, a nutno říci také velmi hezké, historické centrum, jež nabízí mimo úzkých uliček, malebných náměstí a kostelů včetně zbytků opevnění i spoustu restaurací, kaváren a stánků se zmrzlinou. Mimoto je ve městě mnoho dalších turistických lákadel, ať už výše zmíněné safari zoo Bioparc, největší akvárium v Evropě s delfináriem, galerie, přírodovědecká a historická muzea. Mezi zajímavosti města patří určitě i městský okruh Formule 1 situovaný v přístavu.

Ve Valencii se kupodivu nemluví jen španělsky. Stejně jako u severních sousedů a na Baleárách tady lidé mluví i vlastním jazykem (valenciano), který je prakticky totožný s katalánštinou (catalán). Ta je tak napůl cesty mezi španělštinou (castellano) a francouzštinou. Na nápisech ve městě se místní jazyk se španělštinou dost často chaoticky střídá. Naštěstí je ale lépe srozumitelný v psané než v mluvené podobě.

Typické letní počasí ve Valencii je slunečné a horké. Ačkoliv jsem v teplotách mezi 35 a 40şC dosti trpěl, podle místních bylo léto 2011 ještě poměrně chladné. Teploty v srpnu totiž běžně vyšplhají na několik týdnů až na 45şC. Proto mnoho Španělů Valencii v srpnu opouští a město je oproti jiným měsícům relativně vylidněné. Stejně tak jsou v době prázdnin uzavřené mnohé obchody a dovolenou mají i mnozí lékaři. Proto jsem se ani příliš nepodivoval, když jsem v jednom z turistických letáků objevil větu, že nejlepší, co lze ve Valencii v srpnu udělat, je odjet z města pryč. Ve Valencii je ale naštěstí pláž, kde je možno se trošičku zchladit. Nevýhodou je, že voda je často beztak teplá a na pláži je dosti rušno a nepříliš čisto. Čím víc je ale horko, tím příjemnější jsou noční procházky. Ve městě je obecně bezpečno a ani pohyb po setmění není riskantní. Spousta lidí se pohybuje v ulicích až do rána a neměl jsem ani jednou pocit, že by mě někdo ohrožoval. Navíc obchody jsou často otevřené právě až večer (průměrně asi do 9) a jídlo se dá všude v restauracích objednat alespoň do půlnoci.

Univerzita ve Valencii má dlouholetou tradici, stejně jako její lékařská fakulta. Ze slavných jmen působících ve Valencii stojí za zmínku např. slavný histolog a laureát Nobelovy ceny, Santiago Ramón y Cajal. Univerzita má v současnosti několik obrovských moderních kampusů, přičemž lékařská fakulta sídlí relativně samostatně v centru města na velké třídě Avenida Blasco Ibańez, asi 15 až 20 minut pěšky od studentského bytu na Plaça del Xúquer. Hned vedle fakulty se nachází jedna z pěti fakultních nemocnic, Hospital Clínico Universitario de Valencia, ve které jsem se všemi ostatními zahraničními studenty strávil celou stáž. Nemocnice je hezká, moderní, ale rozsahem poskytované péče a počtem lůžek trošku menší než obdobné fakultní nemocnice v Česku. Svoji stáž jsem absolvoval na oddělení neurologie. To bylo bohužel v srpnu uzavřeno kvůli dovoleným. Ze standardních 35 pacientů tak zbylo necelých 20, o které se starali asi čtyři neurologové a několik rezidentů na kolečku. Neurologičtí pacienti byli rozmístěni na jiných odděleních, a tak vizita vypadala spíše jako exkurze po nemocnici. Letní režim se promítl i do pracovní doby: sezení jsme měli každé ráno o půl deváté v kavárně naproti nemocnice.

Po odborné stránce závisí přínos stáže na studentově znalosti španělštiny. Moje španělština je bohužel na úrovni „Hola, buenos días“. Bohužel většina lékařů a téměř veškerý střední zdravotnický personál nemluví anglicky, a to nemluvě o jazykových znalostech pacientů. Naštěstí můj tutor, doktor José Miguel Snatonja Llabata, mluvil anglicky velice obstojně, ale vždy až po třetím pokusu vysvětlit problém španělsky. Z hlediska spektra prováděných výkonů stáž také nebyla tak obohacující, jak jsem čekal. Například na oddělení neurologie zavedli systémovou trombolýzu teprve na jaře roku 2011 a za celou stáž byl trombolýzou léčen pouze jediný pacient. Z praktických dovedností jsem si pouze jednou mohl vyzkoušet USG vyšetření karotid, jinak jsem byl u lůžka vždy přítomen jako pozorovatel. Proto důrazně doporučuji všem, kteří se nechystají na chirurgický obor, aby důsledně zvážili, co od stáže ve skutečnosti očekávají.

Co se týče praktických informací: je nutné pojištění odpovědnosti (stačí např. Cestovní pojištění ke kartě u České spořitelny). Z nemocničního úboru a vybavení byl na kardiologii povinný pouze plášť. Lékaři v nemocnici nenosí běžně bílé kalhoty ani speciální obuv, proto jsou úplně zbytečné. Výjimku tvořily chirurgické obory, kde se spíše nosí erární zelený úbor. Pracovní doba začíná pravděpodobně v osm, ovšem s lékaři jsem se měl každý den scházet v kavárně až v 8:30 (kolegyně z Rakouska chodila dokonce až v 9). Konec stáže závisel na počtu pacientů a dost významně se den ode dne lišil – někdy jsem odcházel už v 11, jindy v 14:30. S logbookem a certifikátem nebyl žádný problém. Lékaři však nemají vlastní razítka, takže si budete muset vystačit s jejich podpisem a razítkem oddělení.

Doprava do Valencie je velmi pohodlná. Naštěstí z Prahy létá několikrát týdně bez přestupu nízkonákladová společnost Smart Wings (Travel Service), u níž jsem zpáteční letenku pořídil za cca 5000 Kč. I když někteří přátelé zažili s touto aerolinkou na vlastní kůži dost hrozivá zpoždění, moje lety byly bezproblémové, takže záleží na štěstí (či smůle) cestujícího. Výhodou Smart Wings však je, že nabízejí přepravu až 20kg zavazadla zdarma a na palubě je v ceně nápoj a svačinka. Na druhou stranu je ale fakt, že společnost létá buď v brzkých ranních nebo pozdních nočních hodinách, takže doprava na letiště v Ruzyni je poněkud komplikovaná (noční spoje nebo taxi).

Ve Valencii již naštěstí stačí sednout na metro (linka 3 na zastávku Facultats). Jízdenky lze koupit v automatech, které jsou ve všech stanicích a na všech tramvajových zastávkách, a lze platit hotově i kartou. Letiště je v zóně B, proto je nutná jízdenka Sencillo AB za 2,90 EUR (jízdenka á 1,90 + poplatek za čipovou kartu). Jízdenku s čipem lze pak dobít na 10 jízd v zóně A (Bonometro A) za 6,55 EUR. Jízdenka pak platí na metro a tramvaj, bohužel jejich síť není ve městě příliš hustá a nenachází se zrovna v blízkosti ubytování. Kombinované jízdenky s autobusy jsou pak mnohem dražší.

Ačkoliv je pohyb pěšky ve Valencii mimo poledne velmi příjemný, trvá velmi dlouho (z bytu 30 až 45 minut na pláž, stejně tak do centra). Proto se občas vyplatí pouvažovat o náhradním řešení. Možnost skýtá městský systém půjčování kol Valenbisi. Za jednorázový poplatek 18 EUR se lze zaregistrovat, a získat tak přístup k nespočtu bicyklů zaparkovaných ve stanicích rozmístěných po městě. Pohyb na kole mezi stanicemi je zdarma do 30 minut, což díky dobře vybudovanému systému cyklostezek bohatě postačuje. Pak stačí jen kolo vyměnit nebo na chvilku zaparkovat. Problém ale může nastat právě s oním parkováním. Špatně odstavené kolo, může totiž přijít dost draho, když si ho někdo na váš účet vypůjčí.

Všichni studenti na stáži ve Valencii jsou ubytováváni společně v jednom bytě. V roce 2011 to byl byt na Plaça del Xúquer, čili v relativně studentské čtvrti. Pěšky je z něj možno ujít vzdálenost do nemocnice tak za 15 až 20 minut, chůze na pláž trvá asi 30 až 45 minut, stejně tak do centra města. Na nejbližší zastávku metra Amistat to je asi 10 minut, další stanice je přímo u nemocnice. Tramvaj na pláž je od bytu také vzdálená jen asi 10 minut. V nejbližším okolí bytu je mnoho restaurací a barů a také dva supermarkety Consum a Mercadona, z nichž ten první jmenovaný je o něco levnější. Přímo na Plaça del Xúquer před bytem je hezký malý park. Byt měl celkem 5 ložnic, dvě koupelny, obývák a kuchyň a byl kompletně zařízený, včetně pračky. Celkem nás tam současně bydlelo 12, přičemž občas docházelo k menším mačkanicím v kuchyni. Dost nepříjemné bylo, že jsme měli k dipozici jen 5 klíčů. Za klíče a zařízení bytu jsme ze svého kapesného zaplatili zálohu 50 EUR, kterou jsme dostali zpět po úklidu těsně před odjezdem.

Spolubydlící byli zčásti španělští studenti na vnitrostátní výměně a zčásti studenti zahraniční. Bohužel někteří studenti ze Španělska neovládali dostatečně angličtinu a komunikace s nimi někdy vázla. Přesto ale byli všichni velmi přátelští a ochotní. Trochu horší to bylo s vůlí uklízet, což se nejvíce promítlo při odjezdu, kdy jsem musel za všechny čistit celou kuchyň a jednu koupelnu.

Jako příspěvek na stravu jsem po příjezdu obdržel 30 eur, dalších 50 eur si kontaktní osoby ponechaly jako zálohu za byt a dostal jsem je až po skončení stáže. Stravování v nemocnici nebylo možné, a tak si prakticky všichni vařili doma sami. Cena běžného nákupu v supermarketu se příliš nelišila od cen v Česku, na rozdíl od částek, které si za jídlo účtovali v restauracích. Ovšem nedá se říct, že by se za oněch 80 eur dalo po celé 4 týdny vyžít.

Španělská kuchyně obecně je považována za velmi zdravou. Typickým jídlem z Valencie je paella, což je svým způsobem rizoto s mořskými plody připravené na obrovské pánvi. Kromě toho prakticky všechny restaurace nabízejí výborné tapas, což je souhrnný název pro nejrůznější potraviny, od mořských plodů po pečené brambory, které jsou připraveny na společném talíři, ze kterého si všichni ukusují. Cena takových tapas se běžně pohybuje od 2,5 do 6 eur, nutno však říci, že jde sotva o porci pro jednu osobu.

Voda z kohoutku ve Valencii není moc dobrá, a tak se doporučuje kupovat balenou. 1,5l láhev stojí v supermarketu asi 50 centů, ještě levnější jsou velkoobjemová balení. Pivo je ve Španělsku levnější než ve většině evropských zemí, v restauraci stojí třetinka tak 2 až 3,5 eur, plechovku koupíte na ulici u ilegálních prodejců za euro, v supermarketu pak asi za polovinu. Dlužno ale říci, že po 22 hodině alkohol v kamenném obchodě nekoupíte.

Jako kapesné si do Španělska připravte alespoň tak 500 eur, v závislosti na tom, kolik hodláte utrácet a jak moc chcete cestovat. V případě potřeby jsou ale bankomaty na každém rohu. Naštěstí ve většině obchodů a restauracích jde platit kartou, čímž lze značně ušetřit. Co se týče telefonování: místní operátoři jsou dost drazí a po osobních zkušenostech bych asi koupi španělské SIM karty už nedoporučil.

Kvůli vnitrostátním výměnným programům tvoří studenti na stáži ve Valencii poněkud nehomogenní skupinu. Přesto bylo možné uspořádat společnou ochutnávku národních jídel nebo rozlučkovou večeři. Kontaktní osoby byly po celou dobu stáže přístupné a velice vstřícné, prakticky na každý den připravili odpolední program, včetně několika menších víkendových výletů do okolních měst, návštěvy zoo nebo akvária či třeba rozlučkové večeře s typickými tapas. Všechny vstupy a výdaje si člověk hradí sám na místě, jinak ale program nejsem schopen ohodnotit, protože jsem ho až na malé výjimky nezúčastnil. Ostatní studenti byli ale s organizací veskrze spokojeni, a někteří se s chutí zúčastnili prakticky všech nabízených akcí. Je třeba se ale připravit, že výdaje na tuto zábavu budou nemalé – například vstup do akvária je pro studenty za přibližně 20 eur.

Jak jsem již zmínil, samotné město nabízí pestrou škálu atrakcí a aktivit a je na každém, co ho zajímá. Sám jsem navštívil akvárium, které je údajně největší v Evropě, a rozhodně stojí za to vidět. V ceně vstupenky je i hodinové vystoupení cvičených delfínů, což je docela nevšední zážitek. Kromě akvária stojí za zmínku i Bioparc, který jsem ale osobně vynechal. Pak je ve Valencii rovněž velké množství muzeí a galerií. Např v parku Jardines del Real je o víkendu volně přístupné vědecké muzeum, zaměřené především na archeologii. V bezprostřední blízkosti parku je i muzeum umění (Museu de Belles Arts de Valéncia San Pio V), s mnoha církevními i světskými malbami. Ve futuristické oblasti v okolí akvária se také nachází vědecké muzeum nebo park pohybujících se dinosaurů.

V okolí města stojí za návštěvu národní park Albufera, jenž se rozprostírá kolem stejnojmenného jezera. To je zajímavé tím, že vzniklo oddělením zátoky od moře a postupně se z něj vytratila sůl. Za 4 eura na osobu (při minimálně čtyřčlenné skupince) je možno se projet po jezeře na loďce a obdivovat jeho divokou přírodu. Albufera je z města dosažitelná i na kole, zkušenosti s tím však nemám. Zajímavý cyklovýlet se však nabízí, pokud se vydáte původním korytem Turie do vnitrozemí – je zde vybudovaná 30 km dlouhá cyklostezka, tzv. Parc Fluvial del Turia. Upozorňuji ovšem, že po velkých deštích může být poněkud nesjízdná.

Z okolních městeček lze navštívit relativně snadno Port Saplaya (přístav kolem něhož vyrostlo turistické městečko), Sagunto a Xátivu. Sám jsem navštívil pouze první jmenované, do zbylých dvou pak kontaktní osoby připravily malé výlety, které byly podle slov ostatních studentů celkem vydařené.

Pokud máte trochu dobrodružnější povahu, můžete si ve městě vypůjčit skútr a vyrazit objevovat menší městečka. Sám jsem se vydal na jih podél pobřeží a byl jsem okouzlen skalnatými výběžky s majákem v městečku Cullera. Moje cesta pak pokračovala přes město Gandia do hor, kde jsem mimo jiné objevil v městečku Simat de la Valldigna nádherný klášter, či spíše jeho pozůstatky.

Španělsko není jen země rozpálených pláží a nespoutaného nočního života. Celá země má i po kulturní stránce co nabídnout a jistě neprohloupí ten, kdo pojede zrovna do Valencie. Je to nádherné město s bohatou historií a úžasnou atmosférou. Ještě lepší než samotné město jsou jeho obyvatelé. Španělé, na které jsem narazil byli vždy ochotní a dobrosrdeční a i přes nepřekonatelnou jazykovou bariéru se mi vždy snažili pomoci. Po profesní stránce však nečekejte nic světoborného, spíše se dobře připravte na rychlokurz španělštiny. Přes veškerou snahu lékařů to totiž může dopadnout tak, že na oddělení nebude skoro nic na práci. Obecně byla tahle stáž skvělá zkušenost a utvrdila mě v tom, že se na Pyrenejský poloostrov musím ještě alespoň jednou podívat, tentokrát jazykově lépe vybaven.

Budete-li mít další dotazy, obraťte se na pavel.hok@gmail.com