Indie

Jméno účastníka: Jan Václavík

Termín: léto 2002

Letošní léto (2002) jsem plánoval strávit pokud možno v Evropě, a případně si zajet na praxi do nějakého bohatého západoevropského státu. Nakonec se vše semlelo trošku jinak…

Je večer 28. května. Se sbaleným báglem a letenkou do Dillí v ruce přespávám u bráchy na kolejích v Praze. Naší „mateřské“ organizaci IFMSA CZ se poněkud „zadrhla organizace“ – moje Application Form (dále AF) se někam zašantročila. Ke konci dubna jsem vytrvalým e-mailovým burcováním Indické pobočky IFMSA přiměl indického národního koordinátora Vikramajita Singha, aby mi odpověděl: „Vůbec o tobě nevíme. Tvoji AF jsme nedostali. Napiš, kdy přijedeš, co chceš studovat, a zkusíme udělat, co bude možné. Ale NEJDŘÍV MUSÍME DOSTAT TVOJI AF!“

Další vytrvalé e-mailové burcování mé „mateřské“ IFMSA nakonec přineslo své ovoce. Asi týden před odletem mi přichází mailem, že v Indii dostali moji AF a že jsem přijat na stáž do města Patiala. Trošku se ale komplikuje politická situace – noviny jsou najednou plné článků o hrozící válce mezi Indií a Pákistánem. Po teroristickém útoku ve státě Jammů a Kašmír eskalovalo napětí mezi oběma státy, a ke hranicím se sjelo dohromady více než milión vojáků obou stran…

Dneska mám ale dobrý den. Když nyní 10 hodin před odletem kontroluji svoji mailovou schránku, dozvídám se konečně telefonní čísla na lidi, které mám zkontaktovat po svém příletu do Indie. Aspoň něco.

„Přežil jsem“ svou nejtěžší noc v Indii. První noc. Do Dillí jsem přiletěl kolem půlnoci. Odolal jsem neustálému obtěžování místních taxikářů a vydržel jsem čekat dvě a půl hodiny na autobus, který mě zavezl do centra. Nedal jsem se zviklat rikšáky, kteří mi v úplně tmavé ulici ukazovali cestu na Pahárgandž úplně opačným směrem, než ve skutečnosti byla. Když někdo uprostřed noci začal zběsile bušit na dveře mojeho pokoje a něco řvát, řešil jsem to špunty do uší. To víš, že ti neotevřu… Asi po čtvrthodině ho to přestalo bavit a já se mohl „v klidu“ vyspat.

Moje první kroky vedou na českou ambasádu v Dillí. Od česky mluvícího úředníka se dozvídám, že vztahy s Pákistánem jsou nejhorší za posledních pět let. Prý bych „nejradši do Pandžábu neměl jezdit, bezpečněji bude v jižní Indii nebo na Cejlonu…“ „No, ale když tam mám stáž?“ „Tak tam jeď, a v případě vypuknutí války se co nejrychleji přesuň na nějaké letiště, nejspíš do Dillí, a odleť domů.“ (Otázka je, jestli by Dillí v případě jaderné války ještě existovalo…)

Patiala je velmi příjemné město v indickém státě Pandžáb. Je zde spousta zeleně a na indické poměry je s méně než miliónem obyvatel poměrně malé. Praxe mi příjemně ubíhá. V novinách každý den sleduji situaci na hranicích. Americké, anglické a některá další velvyslanectví dala svým občanům pokyn, aby opustili zemi. Tady v Patiale panuje ale naprostý klid. Indové se vůbec nevzrušují a neustále mě ujišťují, že „žádná válka nebude“, že se podobné napětí na hranicích ve větší či menší intenzitě opakuje každý rok.

Původně jsem se chtěl co nejvíce zaměřit na tradiční indickou medicínu, zvanou ayurveda. Bohužel na ayurvedické fakultě mají teď v červnu prázdniny. Učím se tedy alespoň ayurvedickou masáž pod vedením Gurcharana Singha. Používají se k ní oleje a různými technikami se masíruje celé tělo. Má hlavně relaxační účinky, ale hodně lidí masírujeme i za účelem rehabilitace po mozkových příhodách. To by se u nás divili, jak rychle se tito lidé zotavují.

Kromě toho praktikuji v „klasické“ nemocnici. Klasická je snad jen v tom, že principy léčby vychází ze západní medicíny. Sám se přiznám, že bych zde ležet nechtěl. Na jednom obrovském nemocničním pokoji je podél zdí naskládáno asi 30-40 lůžek. Pokud se zde někdy měnila prostěradla, tak to snad bylo ještě za anglické koloniální vlády. I léčebné postupy jsou pro mě někdy dosti šokující. Při perikardiální punkci, kdy přímo na jednom z oněch špinavých lůžek s minimální dezinfekcí vytahují pacientovi 900 ml perikardiálního výpotku, mě opravdu berou mdloby. K mdlobám možná přispívá i teplota, kterou bych zde v nemocnici odhadl asi na 35°C (klimatizaci mají jen na gynekologii…).

Na druhou stranu musím uznat, že doktoři jsou zde výborně teoreticky vybaveni. Během studia medicíny i následných specializací zde totiž panuje velmi tvrdá selekce, na dané místo se dostane jen ten nejlepší ze sta nebo i dvouset uchazečů. To je nutí, aby doslova „ve dne v noci“ leželi v knihách. Na interním oddělení, kam chodím, mě velice pěkně učí různé finesy fyzikálního vyšetření. Inu, o přístrojová vyšetření je zde trochu nouze, přístroje jsou staré a nekvalitní, a tak se snaží vytěžit z fyzikálního vyšetření maximum.

Jednou z nejčastějších nemocí je tuberkulóza. Myslí se na ni většinou na prvním místě. Nejtěžší případy jsou umístěny v „TB-hospital“, mírnější případy leží i u nás na interně. Jak mi bylo sděleno, již několik dní po začátku léčby nejsou infekční… Pevně v to doufám. Lepra zde není také nijak vzácná, ale léky na ní dostávají pacienti zdarma od WHO, takže bývá většinou zachycena a léčena v počátečních stadiích. Kromě dalších tropických infekcí, zejména průjmových, se zde také hojně vyskytují civilizační onemocnění jako u nás (ICHS, CMP, hypertenze, diabetes, různé druhy rakoviny).

Sedím na ghatu (schodech svažujících se dolů k vodě, sloužících k rituálním koupelím a modlitbám) u posvátného jezera ve svatém městě Puškár a uvažuji o tom, co mi pobyt v Indii dal. Dnes se vracím nočním autobusem do Dillí, a za dva dny odlétám po deseti týdnech strávených v Indii domů.

Během stáže v Patiale jsem pronikl aspoň maličko „pod kůži“ indické kultury. Určitě pomohlo, že jsem byl ve městě, do kterého turisté běžně nejezdí. Lidé zde byli příjemní a zatím nezkažení turistickými dolary. Poznal jsem několik dobrých přátel – studentů, se kterými jsme často dlouho do noci vykládali o všem možném i nemožném. Vysvětlili mi toho o Indii opravdu mnoho… Naučil jsem se hrát na kongo (bubínek), lekce mi v Patiale dával zcela zdarma moc milý kluk Bhantí Kumar.

Po skončení stáže jsem si užil i trochu cestování. Vydal jsem se do Himalájí. Nejprve jsem navštívil dalajlámovo sídlo Dharamsalu, poté transhimalájsou oblast Ladakh, které se kvůli stále přežívající původní buddhistické kultuře nikterak neprávem říká „Malý Tibet“. Trekoval jsem v Indických Himalájích s přáteli, se kterými jsem se seznámil až na místě. Cestou jsme překonali i několik sedel vyšších než 4900 m. Na zbytek času jsem se vydal poznat nejznámější indické památky, Tádžmahál v Ágře a nádherná rádžastánská města Jaipur, Jodhpur, Jaisalmer, podnikl jsem velbloudí safari na pošti Thar u Pákistánských hranic…

Mám pocit, že si zatím ani neuvědomuji, jak moc mě Indie naučila. Myslím, že to bude ve mně kvasit a vyplouvat na povrch postupně. Jedno vím ale jistě: někdy bych se sem zase chtěl vrátit.

Musím souhlasit s tím, co v jedné ze svých písniček zpívá Alanis Morisette: „THANK YOU, INDIA…“