Jméno účastníka: Michaela Skoumalová

Termín: červenec 2002

Původně, když jsem se hlásila do konkurzu IMFSA, mne ani nenapadlo, ze bych mohla jet někam na jih, já, takový milovník severu. Ale už se to tak seběhlo, a tak když už tedy na jih, tak až je to Jih se vším všudy – rozhodla jsem se pro italské město Bari, které leží asi 600 km  na jihovýchod od Říma, při Jaderském moři. Čekala jsem horko, chaos, chudobu, vřelé lidi, moře, palmy, mafii …Nakonec vše předčilo má očekávaní, jak ve směru plus tak i minus.

Organizace ze strany italských studentů byla opravdu strašná. Nikdy nepřišli včas, asi  čtyřikrát jsme se stěhovali, nepřipravili  pro nás skoro nic kromě několika nočních / a i na mne dost divokých / výletů. Z počátku to s nimi bylo docela těžké, ale postupně jsme  pochopili, že to je prostě životní styl Italů – nic není problém, uděláme to ale až zítra ráno…

Já jsem ale po čtvrťáku v Olomouci byla hodně unavená z toho všeho stresu, z neustálého pocitu, že něco nestíhám, a tak bylo nakonec moc příjemné stát se součástí Bari, nespěchat, nic neřešit,  nechat věci volně běžet  a brát je s klidem a radostí.

První 2 týdny jsem strávila  na pediatrii. Nejdřív jsem byla  na specializovaných ambulancích, ale jelikož tam nikdo z doktorů nemluvil  english, moc jsem se toho nenaučila.

Ale za pár dní jsem na jednom zoufalém výletě po oddělení narazila na mladého a moc milého doktora, který mluvil anglicky, a tak jsem  dál zůstala s ním na hematoonkologii. Celé tohle odděleni si mne okamžitě získalo. Nádherný vztah lékařů k dětem a jejich rodičům, vzájemná spolupráce, pozitivní přistup k celé věci, možná daný i tím, že přece jen v jižní Itálii lidi mnohem víc prožívají křesťanství.

Jinak jsem viděla velkou spoustu thalasemie major, děti, jak lítají  se zavěšenými  transfůzními sety  po oddělení a divoce si hrají, pak hodně dětí se žloutenkou, různými endokrinopatiemi, hodně nemocné novorozence…

Další 2 týdny jsem chodila na chirurgii. Jestli se mi pediatrie, kde se moc neuklízelo, měli tam jeden počítač na oddělení a spousta věcí se dělala tak nějak na koleně, zdála zaostalá, tak co teprve chirurgie. Ale brzo jsem si všimla, že to co univerzitní nemocnici v Bari chybí po stránce vybavení, hygieny, sterilizace či dokumentace, italští lékaři vynahradí svým krásným, lidským a nepovýšeným přístupem k pacientům, tím, že mají na každého čas , i když i tam má den jen 24 hodin, a třeba i tím, že příbuzní mohou být v nemocnici pořád – a když jsou jistě zdrojem možné infekce, přece jen se  zdálo, že v tom  rodinném prostředí se lidé uzdravují nějak  rychleji…

Na sále jsem viděla spoustu thyroidektomií, klasické GIT operace, něco z neurochirurgie, ale i několik dost kuriozních zákroků. Chirurgové, přestože moc nemluvili, se ke mně chovali moc hezky  a vstřícně, byli ochotní , všude mne brali s sebou a já pomalu zapomněla na to, jaký je to pocit u nás v nemocnici, když  vám vyučující doktor neustále dává najevo, jak ho vlastně otravujete svou přítomností. Tehdy už mi italština šla trochu lépe, a tak jsem měla něco i z vizit a podobně.

Ještě jsem chtěla napsat o tom, jak jsem se na jeden den šla podívat na psychiatrii, ale to bylo opravdu tak strašné a zdrcující, že o tom radši pomlčím.

Celkem nás v Bari bylo 5 studentů z různých zemí, bydleli jsme společně v bytě, chodili do menzy na vynikající italská jídla, kde byly vždy jako předkrm těstoviny na nekonečné množství způsobů. A pak ryby, frutti di mare, chobotnice, zelenina, melouny, zmrzlina, víno, pizza…

Bari – a celý kraj Apulie – má krásné moře, nádherné románské katedrály, vinice a olivové háje. Podnikli jsem spoustu nezapomenutelných výletů, nočních procházek po pobřeží či uzounkými uličkami starých měst.V Bari se jezdí na červenou a hodně rychle, je to prostě už divoký jih, ale cítila jsem se tam  bezpečně , v pohodě a  šťastná.

Italové na Jihu jsou moc přátelští, otevřeni a ochotní pomoci komukoliv a kdykoliv. Každý má na vás čas, nikdo nikam nespěchá. Je pro ně hodně důležitá rodina, moc nepracují, jsou chudí, ale šťastní / a mají nižší výskyt civilizačních chorob/. Anglicky nemluví nikdo a všichni si myslí, že Praha je nádherná.

Pokud chcete komunikovat – musíte aspoň trochu mluvit italsky. Já jsem se učila asi 2 měsíce před odjezdem z učebnice pro samouky, jazyk je to nadmíru jednoduchý a 15 lekcí mi pro začátek stačilo. Teoreticky se tam dá jet jen s angličtinou, ale to přijdete o úžasné vyprávění italských dětí v nemocnici a nejen tam, o možnost seznámit se se spoustou lidí v podstatě kdekoliv / např. to, že sedíte s někým v kupé, je pro Italy  dostatečný důvod k tomu, aby s vámi hned zapředl rozhovor na jakékoliv téma…,/ a hlavně, dámy pozor, přijdete o bezkonkurenční  komplimenty od italských kluků, pozvání na víno , na zmrzlinu  či nabídky k sňatku…

Celý ten výlet přijde docela draho. 6600 Kč je poplatek pro IFMSA, cesta vlakem na Eurodomino stojí asi 4000 Kč, a dál, pokud chcete cestovat a poznat trochu místní život, je třeba tak 150 - 200 Euro.

Ten měsíc Bari byl určitě jeden z nejrychlejších a nejkrásnějších v mém životě. A tak – budete-li mít tu možnost jet někam na stáž, neváhejte a vydejte se tam, i když třeba zrovna nemáte peníze. Myslím, že vydělávat pak  můžete  potom po celý svůj pracovní život. Ale jet někam s IFMSA -  to můžete jen teď…